SNM#MS#4 „Upozornění: tato volební kalkulačka skrytě nadržuje některým kandidátům“

Pozor: Tento článek byl upřesněn ve článku

SNM#MS#5 Volební kalkulačka: revize & extenze

 

Jednoho večera jsem úplně náhodou zabrouzdal na stránky volebnikalkulacka.cz. V nějakém náhlém zkratu jsem začal vyplňovat své preference, ale někdy u 8. otázky mi došlo, že to asi nebude na těch avizovaných 5 minut. Protože mě tlačil čas, proklikal jsem se přes tlačítko „nevím/je mi to jedno“ až na konec testu. Výsledek byl podivný. Proto jsem celý test opakoval a tentokrát jsem tlačítko „nevím/je mi to jedno“ používal už od první otázky. Výsledek?
„Dle zadaných odpovědí je Vám nejblíže se shodou 0 % : Jan Fischer“. Co to má být? říkal jsem si. Proč by mi, krucinál, měl být nejbližší zrovna Jan Fischer, když s ním (stejně jako s ostatními kandidáty) sdílím právě 0% názorů? Není ani první v abecedě, ani nejmladší… prostě není důvod, aby se zobrazoval na prvním místě, nadto touto direktivní formou. Někdo zkrátka musel aplikaci napsat tak, aby se v případě shody objevil zrovna Jan Fischer.

Normálně bych nad tím mávnul rukou, ale protože miluji konspirační teorie a taky vím, že je u nás v Čechách možné úplně všechno, rozhodl jsem se trochu si Volební kalkulačku proklepnout.

Pár slov k metodice: když jsem si oprášil zapomenuté kombinatorické zákony, došlo mi, že analyzovat všechny možné výsledky volební kalkulačky je nemožné; i přesto, že opomeneme třetí možnost „nevím/je mi to jedno“ (která je pro výsledek testu nesměrodatná), máme tu krásnou variaci s opakováním V'(k,n) = n na k , kde n=2 (možnosti ano nebo ne) a k=45 (volební kalkulačka má 45 otázek)… Když jsem si představil spreadsheet s 35 184 372 088 832 řádky, šly na mě mrákoty.
Naštěstí jsem brzy zjistil, že změnou hodnot v url se dá otestovat každá otázka zvlášť – hodnotu 0 (pro odpověď „nevím/je mi to jedno“) jsem nastavil u všech otázek, kromě té testované – tam přišla hodnota 1 (pro odpověď „ano“) případně -1 (pro hodnotu „ne„). Když se následně příkazem v url test vyhodnotí, dá se zjistit, jak se ke konkrétní otázce staví každý z osmi prezidentských kandidátů: 100% (kandidát souhlasí) 0% (kandidát se nevyjadřuje) a -100% (kandidát nesouhlasí). Sledoval jsem jednak odpovědi kandidátů na jednotlivé otázky a jednak pořadí, v němž jsou kandidáti při vyhodnocení zobrazeni. Celý spreadsheet přikládám.
Výsledky jsou zajímavé. Manipulativnost volební kalkulačky je prokazatelná a dá se vidět v těchto dvou jevech:

1) Jak již jsem zmiňoval výše, v případě procentní shody mezi dvěma (a více) různými kandidáty aplikace preferuje Jana Fischera. Proč takovéto případy neseřadí stejné kandidáty třeba podle abecedy? Proč se v úvodu stránky s vyhodnocením nezobrazí jména všech kandidátů se stejným počtem procent, ale jenom Jan Fischer? Chybička, co se vloudila, nebo záměr?

2) Testoval jsem, v jakém pořadí se kandidáti při vyhodnocení zobrazují při kladných odpovědích na položené otázky (viz tabulka na 3. listě):

Graf napoví více.

 

Jedna křivka se poněkud vymyká. Fischer byl ze 45 kladných odpovědí 29krát na prvním místě. Nikdy se nezobrazil poslední. Ostatní kandidáti mají zobrazené pořadí o dost vyrovnanější. Tento způsob nemusí být ještě úplně průkazný. Podívejme se ale na vítěze a poraženého: Fischera a Roithovou:

 

Křivky mají při všech kladných odpovědích průběh značně odlišný. Pokud je aplikace spravedlivá, pak odpovíme-li na všechny otázky záporně, měly by se průběhy křivek otočit. Nebo ne…?!


To zní skoro jako špatný vtip, ne? Ať odpovím, co odpovím, vždycky se na prvních místech zobrazí Fischer a na těch posledních Roithová. Je dost zvláštní, že Fischer se vždy zobrazí na prvním místě, když má odpověď hodnotu 100% a má-li -100%, pak se zobrazuje vždy po posledním stoprocentním kandidátovi (jednou byl odsunut dokonce na 7. místo).

Žádný jiný kandidát takový prim nemá – byť nám v prvním grafu ještě trochu vystřeluje Dienstbier, který bývá často po Fischerovi druhý (viz 2. peak v prvním grafu). Je to, jako kdyby tvůrci kalkulačky dávali odpovědím každého kandidáta známky: Fischer dostal vždycky jedničku, Dientsbier vždycky dvojku a o trojku až pětku se nějak podělili kandidáti ostatní, aby byly výsledky přece jenom trochu pestré (vlastně mám ještě pocit, že Roithová dostala vždycky pětku). Ten kdo má pak nejlepší známky, zobrazí se za odměnu úplně nejvýše. A protože se v naší kultuře čte od zhora dolu, na koho padnou oči potenciálního voliče první?

Tohle už vážně nevypadá jako chybička, ale jako hezký příklad předvolební manipulace.
Co na to všechno říci? V pořádku. Může to být zaplacená věc. Může to být eskalace osobních sympatií a antipatií. Nemám nic proti penězům ani proti osobním preferencím. Ale myslím, že by bylo fér, kdyby tvůrci na stránky umístili docela malý nápis: „Upozornění: tato volební kalkulačka skrytě nadržuje některým kandidátům“. (4660 znaků; omlouvám se za porušení rozsahu, ale dat i rozhořčení bylo tentokrát příliš)

Chickenman: jediná platná teorie osobnosti

Psychologie osobnosti je obdivuhodnou disciplínou lidského vědění. Až na jednu úplnou maličkost – ani ta nejdokonalejší teorie není tak dokonalá, aby se dala vztáhnout na pestrý svět lidských bytostí bez výhrad. Přesto jsem se s jednou dokonalou teorií setkal. Její jedinou nevýhodou je, že jsem jí sám vymyslel, takže postrádá autorizaci autority. Je ale absolutně platná a nadto verifikovatelná (a verifikovaná) empirickým výzkumem.

Jde o teorii Chickenman. Tato teorie tvrdí, že jsou pouze 2 typy osobností: Lidé (1), kteří se při setkání s Chickenmanem pousmějí, usmějí až zasmějí a na druhé straně lidé (2), kteří se poumračí, zamračí, případně se chovají zcela hostilně. Neexistuje žádná reakce na pomezí.

Každý z těchto dvou typů implikuje mnohé typické charakteristiky nositele, (což, pravda, není úplně převratné, to se v psychologii osobnosti děje docela často). Převratný je ovšem výsledek empirického výzkumu, který potvrdil, že oba typy jsou absolutně nezávislé na všech známých vnějších znacích, s nimiž dosud psychologie osobnosti pracovala jako s proměnnými – namátkou: věk, váha, pracovní postavení, pohlaví etc. Každý z těchto znaků byl k oběma typům zcela indiferentní a nebyla zjištěna absolutně žádná korelace ani s jedním z nich! Tato prokazatelná nezávislost nabízí jediné možné vysvětlení – s tím, jak budeme na Chickenmana reagovat, se rodíme.

Nabízí se otázka, proč se současná psychologie osobnosti zabývá tak absurdními, složitými a zcela nepravděpodobnými teoriemi, když se zdá žitá zkušenost ve světle teorie Chickenman tak jednoduchá. (1550 znaků)

SNM#MS#3 Negativní politická kampaň po česku a po americku

Ještě jeden postřeh k americkým prezidentským volbám, týkající se populárního fenoménu – negativních politických kampaní. Tento světový trend (nejen) politického marketingu je založený na jednoduchém faktu – ukázat protivníkovi nedostatky je mnohem jednodušší a také marketingově účinnější než ukázat svoje přednosti. Prosté, ale funkční.

Na této normostránce, na níž budu výjimečně více mluvit obrazem než slovem, si na mušku vezmu formální rozdíly v negativních politických kampaních u nás a za mořem. Podívejme se na obrázky z amerických prezidentských voleb (2012) a posledních českých parlamentních (2010).

 

Rozdíl je velmi patrný. Abychom nechodili kolem horké kaše: zatímco tvůrce Obamových materiálů se snažil z Romneyho udělat blbečka velmi rafinovaně a decentně, tvůrci antiparoubovských billboardů si s rafinovaností ani decentností příliš hlavu nedělali. Přesto mohly být oba dva způsoby funkční. Proč?

Mohu vznést tuto domněnku: politická kultura v USA si už období, kdy v negativních kampaních bylo vše dovoleno, prožila a český styl by se už neosvědčil. Příkladem budiž legendární vítězný volební spot prezidenta Lyndona Johnsona z roku 1964.

Johnson na protikandidáta Goldwatera vsadil jednoduchou kartu. Na podobnou kartu vsadil o 20 let později prezidentský kandidát Walter Mondale.

Regan však Mondala sfoukl jako svíčku – drtivější porážka od té doby v amerických prezidentských volbách nenastala.

Nelze pochopitelně redukovat volební úspěch na pouhou marketingovou strategii, příklad budiž spíše symbolem. Symbolem do učebnic marketingové komunikace, že trendy jsou proměnlivé. Že příliš agresivní negativní kampaň se za určitých okolností může obrátit proti jejímu vysílateli.

Třeba se u nás také jednou dočkáme podobného trendu. (1762 znaků)

SNM#MS#2 Proč u nás také nelétají hurikány? aneb krátký komentář k prezidentským volbám v USA

Sandy fishnets, washed up on the shore.
What’s she catching, and will she be sore?

 

zpívá Amanda Palmer a Jason Webley v jedné ze svých písní. Sandy, kterou moře vyplavilo na břeh, dost možná přinesla světu zásadní změnu. Nebo je jen sama kapkou v moři, z něhož byla vyvržena? Kapkou v moři mediálního boje mezi dvěma prezidentskými kandidáty? Tak či onak, inspirovala mě píseň (a také dnešní hodina MS na STUNOME) ke krátkému postřehu k americkým prezidentským volbám.

Řeč je samozřejmě o hurikánu Sandy. Vliv na prezidentské volby je nepopiratelný – na wikipedii dokonce najdeme heslo Political impact of Hurricane Sandy. Mohla být skutečně Sandy ta, co si zatančila s Romneyho hlavou?

Minimálně ve dvou věcech mohl Romney na Sandy doplatit.

Za prvé, Romney si vybudoval image nekompromisního republikánského liberála, který má rád škrty ve státních výdajích a svobodný trh, kam se podíváš. Možná se ale neměl pouštět do tvrzení, že i FEMA (Federální agentura pro zvládání krize) by stála za to trochu seškrtat a v případě katastrof pak nechat raději zasahovat soukromé firmy. Zřejmě nepočítal se Sandy. Revize vlastního tvrzení ze dne 31.10. 2012 už, zdá se, příliš nezafungovala.

Za druhé, na Romneyho liberální image se vázala také image klimatoskeptika. Zřejmě nepočítal se Sandy. Bohužel pro Romneyho, spojení „hurikán Sandy“ a „klimatická změna“ mají k sobě v globálním podvědomí lidí dost blízko.

Trošku mi začalo být líto, že v našich zeměpisných šířkách a délkách hurikány nelétají. Ne, že by mě vzrušovaly domy levitující v povětří (chraň Bůh!), ale domnívám se, že jeden takový hurikán před pěti (nebo lépe před deseti) lety mohl mít na naši republiku blahodárný vliv. (1677 znaků)

SNM#MS#1 Kauza Petelík z trochu jiné stránky: gatekeeping a násilí v českých médií

Kauza Petelík je zvláštní v mnoha ohledech. Je to příběh o tom, jak se z neověřené informace stává událost dne. Jak lehce se dá manipulovat s médii. Jaké hry se dají hrát v průběhu senátních voleb.

Nesmírně zvláštní mi připadá ještě s jednoho pohledu: téměř ve všech titulcích referující o kauze figuruje slůvko, které prochází podivnou mediální inflací. Namátkou:

 LIDOVKY.CZ: Facebook komunisty: Pověsit pravičáky a násilím vyvlastnit

PRAŽSKÝ DENÍK: Zastupitel Prahy 8 za KSČM Petelík vyzval k násilí proti pravici

ČT: Petelík na Facebooku: Je čas vyvlastnit násilím všechny podnikatele           

Násilí. Na této (normo)stránce bych chtěl na pomyslné rovnoramenné váhy postavit dvě události.

Na levé straně váhy máme kauzu Petelík. To, co jsme se 27. 10. 2012 dověděli z českých médií, bychom mohli shrnout takto: Jaromír Petelík na svém facebookovém profilu vyzval k násilí proti pravici. Když se na kauzu podíváme ve stínu nových faktů, zjistíme, že každou „proměnnou“ v předchozí větě můžeme relativizovat – (asi to nebyl Petelík) (asi to nebyl jeho profil) (a i kdyby to byl Petelík i jeho profil, tak rozhodně nevyzýval, jen komentoval tři týdny starý článek).

Pravá strana váhy. Na facebooku existovala skupina s následujícím názvem: „Každým přidaným zemře 1 cigán. Tak se přidej a vyčarujeme si BÍLÉ Vánoce!“. Přidalo se do ní 21 000 lidí[1]

Výsledek vážení? Rozhodně překvapující. Čekal bych, že zpráva „21 000 lidí vyzývá na svých facebookových profilech k pogromu proti Romům“ bude z hlediska novinářské etiky vyhodnocena jako společensky urgentnější. A že jí pomůže i to, že na rozdíl od pravé strany váhy vychází z čísel a faktů.

Když se ale na obě ramena vah podíváme z pomocí googlu, vítěz vážení je zřejmý. Proč mám pocit, že váha vážící násilí v českých médiích, je poněkud porouchaná? (1797 znaků)



[1] Film 168>88.

Poprvé…

Zakládat si v roce 2012 blog (který není o vaření) je jako začít cvičit poštovní holuby v roce 1836. Holub se zprávou sice doletí, jenže v okamžiku, kdy už bude pravěká. A to ještě musí dávat pozor, kam si sedne; aby se neusmažil na telegrafních drátech, kterýma sviští jedna informace za druhou…

…když se na STUNOME ptali, zda je tu nějaký člověk bez FB, zvedla se moje jediná ruka. Když jsem si z kapsy vytáhl papírový google kalendář, zvolala jedna kolegyně: „Foťte to, rychle, foťte to!“ Když jsme pak na STUNOME jako podmínku k atestu dostali za úkol udělat blog, došlo mi to…

…došlo mi, že je na čase najít nějaký decentní kompromis mezi mojí mediofilií a mediofobií. Ejhle…

…normostránky…

Vymáčknout se stručně mi nikdy moc nešlo. Delší blogposty než jedna normostrana ale beztak nikdo nečte. O čem budou tyhle normostránky, to ještě přesně nevím. Jen doufám, že nebudou příliš… Hmm… Normo. Takže slibuji všem a hlavě sám sobě:

1) V žádném blogpostu nepřesáhnu 1800 znaků včetně mezer (tj. jednu normostranu).

2) Že nebudu psát o blbostech.

3) Že už příště budu psát k věci.

 

Díky wordpressu, že mi ušetřil mraky práce, a taky STUNOME za pozitivní stimul. (1171 znaků)